Moje články / Blog
Tady sdílím svoje texty o rodičovství, citlivosti a cestě k přijetí. Najdete tu slova, která vychází z mé vlastní zkušenosti i ze setkávání s rodiči, kteří si prošli podobnými cestami. Možná tu objevíte i kousek sebe.
Za branou rodiny: o pocitu samoty adoptivních rodičů
Být adoptivním rodičem je často krásné a naplňující, ale někdy i těžké a osamělé. O tom, jaký tlak neseme, proč se o tom bojíme mluvit a proč je tak důležité mít bezpečný prostor, jsou následující řádky – psané s nadějí a pohlazením pro všechny, kdo to znají.Někdy se mi po konzultaci s adoptivními rodiči v hlavě usadí jedna nebo dvě věty, které nejdou jen tak pustit. Nedávno to byly dvě takové – obě nesmírně silné a důležité. A obě ukazují na fenomén, o kterém se moc nemluví, i když ho prožívá spousta rodičů.Za branou rodinyAdoptivní rodiče často cítí tlak být „ukázkovou rodinou“. Navenek se usmíváme, říkáme, že jsme šťastní, že všechno je v pořádku. Ale uvnitř to bývá mnohem složitější. Jasně, často krásné a naplňující, ale možná častěji zároveň těžké. Jenže o tom se už mluví hůř – protože je tu strach. Strach, že když přiznám, že je to těžké, okolí si pomyslí: „Nezvládají to.“ Nebo mě odsoudí, že jsem špatný rodič. Ne dost důsledný, dost pevný. A zůstane ve mně tichý pocit samoty a selhání. A to nechci!Nejbezpečnější člověk = hromosvod emocíDruhá věta, která se mi vybavila, byla o tom, že děti ventilují svoje napětí u toho, kde se cítí nejvíc bezpečně. A to bývá máma nebo prostě ten náhradní rodič, se kterým mají nejvíc bezpečný vztah. Silný. Vypadá to pak, že všechno „schytává on“ – zatímco partner, kamarádi nebo širší okolí vidí dítě spíš klidné, přizpůsobivé. Je to paradoxně důkaz zdravého vztahu – dítě ví, že tady může pustit ven i ty největší bouřky. Jenže je to pekelně náročné. A často se v tom cítí tak sami. Znám to.Proč o tom nemluvímeMnoho rodičů si ani o tomhle nedovolí mluvit. Zase je tu strach z toho, že budou souzeni. Navíc, pokud je to od rodiny, blízkých přátel, kteří děti znají a mají s nimi jiné zkušenosti. Je to fakt těžké. Také to dobře znám. A to vím, že je to dobře. Vím, že je dobře, že u mě děti pouštějí své těžké emoce. I tak je mi v tom osaměle.Bezpečný prostorPrávě proto je nesmírně důležité mít bezpečný prostor. Skupinu, konzultaci, jednoho člověka, u kterého si můžu dovolit říct: „Tohle je pro mě sakra těžké.“ A slyšet, že je to v pořádku. Že nejsme divní, selhávající, nebo neschopní. Že tohle prožívají i jiní.O naději a pohlazeníV bezpečném vztahu s nejbližším rodičem se otvírají ty nejtěžší emoce – a to je vlastně dobrá zpráva. Ukazuje to, že dítě věří. Že má komu pustit svoje trápení. Ano, je to náročné. Ale neznamená to, že něco děláte špatně. Naopak. Znamená to, že vztah funguje.A proto je tak důležité, abyste v tom nebyli sami. Abyste měli kolem sebe lidi – další rodiče, odborníky, přátele – kteří vědí, že tohle je normální a že to, co nesete, je těžké, ale nesete to z lásky. A že se o tu tíhu můžete podělit.Možná právě čtení těchto řádků je pro vás malým ujištěním a pohlazením: je to v pořádku. Nejste v tom sami. A i když je cesta někdy drsná, není prázdná – protože kráčíte spolu se svými dětmi a s těmi, kdo vás opravdu chápou.